Jak správně filosofovat: k pojetí pravé filosofie u Davida Huma

A unique feature of Hume’s epistemology is his concern for the philosopher’s state of mind in the process of doing philosophy. Philosophizing should bring agreeable feelings and avoid such contemplations that lead to distress. This is my main argument for proposing the affinity of Hume’s philosophy with the Pyrrhonian tradition. At the same time, however, Hume suspects that this goal is unattainable because a deep philosophical reflection necessarily leads to skeptical conclusions that give rise to depression. So how should a philosopher bear this burden and “feel good” at the same time? For Hume, the conception of true philosophy remains contradictory, oscillating between an escape from philosophy to common life and the natural need to pursue profound reasoning. Hume later tries to remove these contradictions by proclaiming it necessary to blunt the edges of radical Pyrrhonism and move to the position of Academic skepticism. I have doubts about the success of his strategy. His proclaimed turn to academicism has no support in the ancient doctrines and, furthermore, Hume does not develop the theme of probable knowledge, which inspired the modern skeptics in their effort to provide rational foundations for the newly emerging sciences.

Unikátním rysem Humovy epistemologie je jeho starost o duševní rozpoložení filosofa při provozování jeho činnosti. Filosofování má přinášet radostné pocity a vyhnout se takovému hloubání, které vede k tíživé náladě. V tom spočívá můj hlavní argument, kterým obhajuji spřízněnost Humovy filosofie s pyrrhónskou tradicí. Současně se ovšem Hume domnívá, že tento cíl je nedosažitelný, protože hluboká filosofická analýza nutně vede ke skeptickým závěrům vyvolávajícím depresi. Jak má tedy filosof nést toto břemeno, a přitom spokojeně žít? Pojetí pravé filosofie zůstává u Huma rozporuplné, osciluje mezi útěkem od filosofie k běžnému životu a přirozeným nutkáním zabývat se hlubšími otázkami. Hume později podnikne pokus o odstranění těchto rozporů tím, že vyhlašuje, že je nutné obrousit hrany radikálního pyrrhonismu a přejít na stanovisko akademické skepse. Osobně mám velké pochybnosti o úspěchu jeho strategie. Jeho proklamovaný obrat k akademismu nemá oporu v antickém pojetí a Hume navíc ani nerozvíjí optimistickou koncepci pravděpodobnosti poznání, kterou se právě novověcí skeptičtí filosofové nechali od antických akademických skeptiků inspirovat a aktualizovali ji pro potřeby nově vznikající vědy.