Světový válečný konflikt a Československá republika v obnovené Evropě : fakta, souvislosti, ideje

In this article, anwers are sought to the questions of the general context of the birth of an independent Czechoslovak state, its own self-interpretation, possible alternatives, and the legacy today. These themes are discussed in theoretical, political and historical contexts. Attention is given to the Czech political theoreticians from the second half of the nineteenth century up to the second decade of the twentieth century (František Palacký, Josef Václav Frič, Hubert Gordon Schauer, Karel Kramář). A central motif is, however, an investigation into the activities of Czech foreign emigration, at the head of which stood T. G. Masaryk for all the war years of 1914-1918. This de facto creator of the Czechoslovak state idea perceived the plan for a new republic in the most general historically-philosophical contexts of the modern struggle between theocracy and democracy. The legitimacy of the new state was, in his opinion, justified by the fact that, during the First World War, Czechs and Slovaks stood on the side of progress, humanity and democracy. Masaryk formulated the necessary conditions for the existence and long-lasting prosperity of the republic. In this he sought, up to 1915, to modify and modernise Palacky’s idea of a federalised Austria. In the year 1918, however, he reached the conclusion that the ultimate goal was to establish in central and southeastern Europe something analogous to the American Union, the elements of which were not to be nations but multinational states. Such a body was to be ideologically and culturally orientated towards the West, but politically it would remain a distinctive counter-weight. The Czechoslovak Republic would then be destined, in its existence, to be part of this formation, standing between the West and the East. This original idea of Masaryk’s was not realised. But - unlike the recurring questions about the sense of Czechoslovakia - it is an idea t

V článku jsou hledány odpovědi na otázky vztahující se k obecnému kontextu vzniku samostatného československého státu, jeho vlastní sebeinterpretaci, možným alternativám a odkazu pro dnešek. Tato témata jsou probírána v teoretických, politických a historických souvislostech. Pozornost je věnována českým politickým teoretikům od druhé poloviny 19. století až druhého desetiletí 20. století (František Palacký, Josef Václav Frič, Hubert Gordon Schauer, Karel Kramář). Centrálním motivem je ovšem sledování činnosti československé zahraniční emigrace, v jejímž čele stál po celá válečná léta 1914-1918 T. G. Masaryk. Tento faktický tvůrce československé státní ideje vnímal koncept nové republiky v nejobecnějších dějinně filosofických souvislostech novodobého zápasu teokracie s demokracií. Legitimita nového státu byla dle jeho mínění ospravedlněna tím, že se Češi i Slováci za 1. světové války postavili na stranu pokroku, humanity a demokracie. Masaryk zformuloval předpoklady existence a dlouhodobější prosperity republiky. Přitom ještě do roku 1915 mu šlo o to modifikovat a modernizovat někdejší Palackého ideu federalizovaného Rakouska. V roce 1918 však již dospěl k závěru, že konečným cílem je ustavit ve střední a jihovýchodní Evropě obdobu americké Unie, jejímiž elementy by se staly nikoli národní, nýbrž mnohonárodnostní státy. Takový celek by byl ideově a kulturně orientován na Západ, ale politicky by zůstal jeho svébytnou protiváhou. Československá republika by pak byla ve své existenci osudově spjata právě s tímto útvarem, stojícím mezi Západem a Východem. Tato původní Masarykova idea nebyla realizována. Ale právě ona - a nikoliv vracející se otázky po smysluplnosti Československa - představuje i dnes námět k seriózní úvaze.