Socialist luxury on a fork: haute cuisine in Czechoslovakia, 1948-1969

The study deals with top gastronomy in Czechoslovakia from the establishment of the communist regime in 1948 to the end of the 1960s. I first recall the local tradition of haute cuisine in the interwar era when Czechoslovakia was clearly on the periphery of the gastronomic map of Europe and was trying to adapt the inspirations from more advanced centres. This effort, however, was seriously undermined by the Second World War and by the communist takeover soon afterwards. If in 1945, after all the post-war difficulties, it was still possible to hope for a positive turnaround, the consequences of the changes in 1948 were absolutely devastating, making haute cuisine practically absent from the Czech/Czechoslovak culture for a long time. It lost virtually all potential clients, and restaurants preferred simple preparations that featured basic – but at that time, often scarce – ingredients. A greater concern for the living standards of the population was a key factor to the turnover that began after 1953. A symbolic breakthrough was the carefully prepared participation of Czechoslovak gastronomy at the Brussels World’s Fair in 1958, which marked a real triumph for the recovering haute cuisine. Essential to the Brussels success was a variant of the so-called fusion cuisine, i.e. the merging of modern international trends with the Czech bourgeois cuisine of the 19th century. At the next World’s Fair in Montreal in 1967, Czech and Slovak chefs presented their version of haute cuisine in its ultimate form. Compared to Brussels, there was a clear shift, which was also related to generational changes. The emphasis remained on the inspiration of traditional Czech cuisine, although its preparation was now with the use of modern technological procedures and with regard to the principles of rational nutrition. At the same time, hitherto unusual ingredients (ketchup, curry powder, exotic fruits) began to be used on a larger scale. The frequent use of exotic ingredients as well as flambéing techniques indicated that the main potential consumers were Western guests in privileged Czechoslovak hotel restaurants. The gastronomy presented in top-class luxury restaurants which were offering foreign cuisine was more influential on the local population, especially the Chinese restaurant in Prague, which caused a wave of popularity of pseudo-Chinese gastronomy.

The Czechoslovak participation at the Osaka World’s Fair in Japan, in 1970, resonated weakly at home, mainly for political reasons. With the onset of normalization, the target clientele of Czechoslovak haute cuisine changed and efforts to bring it closer to the most modern Western trends were attenuated significantly. Instead, comfortable conservatism prevailed, which matched with the atmosphere of Brezhnevism and its affinity for traditionalist luxury.

Studie pojednává o špičkové gastronomii v Československu v době od nastolení komunistického režimu v roce 1948 do konce šedesátých let. Autor nejprve připomíná zdejší tradici haute cuisine v meziválečné éře, kdy bylo Československo na gastronomické mapě Evropy jednoznačnou periferií, snažící se adaptovat podněty z vyspělejších center. Toto úsilí dostalo zásadní ránu již za druhé světové války, a jestliže po roce 1945 přes všechny poválečné potíže bylo možné doufat v pozitivní obrat, tak důsledky změn v roce 1948 byly naprosto drtivé a haute cuisine byla z české, respektive československé kultury na delší dobu prakticky vymazána. Ztratila prakticky veškerou potenciální klientelu a v restauracích se preferovaly jednoduché úpravy, při nichž vynikla základní, ale v té době lidem často vzácná základní surovina. Za klíčový faktor pro obrat započatý po roce 1953 autor považuje především větší zájem o životní úroveň obyvatelstva. Symbolickým zlomem se pak stala pečlivě připravená účast československé špičkové gastronomie na světové výstavě v Bruselu v roce 1958, která znamenala skutečný triumf pro obnovující se haute cuisine. Základem úspěchu se stala varianta takzvané fusion cuisine, tedy sloučení moderních mezinárodních trendů s českou měšťanskou kuchyní 19. století. Na následující světové výstavě v Montrealu v roce 1967 čeští a slovenští kuchaři představili svoji verzi haute cuisine v její vrcholné podobě. Ve srovnání s bruselskou verzí došlo ke zřetelnému posunu, který souvisel i s generačními změnami. Na jedné straně zůstával důraz na inspiraci tradiční českou kuchyní, připravovanou ovšem s využitím moderních technologických postupů a s ohledem na požadavky racionální výživy. Zároveň však se začaly masivně využívat do té doby nezvyklé ingredience (kečup, prášek curry, exotické ovoce). Časté používání exotických přísad stejně jako techniky flambování ukazovalo, že hlavními potenciálními konzumenty zůstávali západní hosté v privilegovaných československých hotelových restauracích. Větší vliv na široké vrstvy obyvatelstva měla gastronomie ve špičkových reprezentativních restauracích nabízejících pokrmy zahraniční kuchyně, zejména v Čínské restauraci v Praze, která vyvolala módní vlnu pseudočínské gastronomie. Československá účast na světové výstavě v japonské Ósace v roce 1970, především z politických důvodů, v domácím prostředí rezonovala jen velmi slabě. S nastupující normalizací se změnila cílová klientela československé haute cuisine a výrazně se oslabily snahy přiblížit ji nejmodernějším západním trendům.

Namísto toho se podle autora prosazoval pohodlný konzervativismus, který dobře ladil k atmosféře brežněvismu s jeho zálibou v tradicionalistickém přepychu.