Evropská úmluva o krajině a české územní plánování

The Planning and Building Act of 2006 has implemented European Landscape Convention to the Czech system of spatial planning. This provides a new approach to landscapes, which are defined through their perception by the public; no difference is made between valuable and normal landscapes, disturbed landscapes and landscapes designated for reconstruction. All landscapes are to be defined, analysed, evaluated and monitored, on the basis of which they will be subject to protection, management and planning. An essential tool for planning is the determination of the landscape quality objectives, which should create a shared vision of the landscape and guide the creation of specific measures. Throughout the process of planning the landscape the Convention requires that specialist knowledge then be combined with consultation with the public and other stakeholders. Although Czech spatial planning provides sufficient instruments to meet the requirements of the Convention, it has a few weaknesses. These include, in particular, the varied practical implementation of the Convention in the Principles of Spatial Development, limited expert capacity for planning of the landscape, in particular at local level, and little tradition of public participation in planning processes.

Stavebním zákonem z roku 2006 byla do českého systému územního plánování implementována Evropská úmluva o krajině. Ta poskytuje nový přístup ke krajinám, které definuje prostřednictvím jejich vnímání veřejností, a nečiní rozdíl mezi krajinami hodnotnými, běžnými, narušenými a určenými k obnově. Všechny krajiny mají být vymezeny, analyzovány, hodnoceny a sledovány a na základě toho mají být předmětem ochrany, managementu a plánování. Základním nástrojem plánování je přitom stanovení cílových charakteristik krajiny, které by měly vytvářet sdílenou vizi krajiny a být vodítkem pro vytváření konkrétních opatření. V celém procesu plánování krajiny pak Úmluva požaduje kombinovat expertní znalost s konzultací s veřejností a dalšími aktéry. Přestože české územní plánování nabízí dostatečné nástroje pro naplnění požadavků Úmluvy, má i několik slabých stránek. Mezi ně patří zejména nejednotná praxe implementace Úmluvy v zásadách územního rozvoje, malá expertní kapacita pro plánování krajiny zejména na lokální úrovni a malá tradice účasti veřejnosti v plánovacích procesech.