Historik jako nositel paměti, dějiny a hra

The historian as a bearer of memory has always laid claim to truth, but has largely failed to admit its dynamic character. That character can be grasped only within history, not outside it. The ‘modern’ historian decided to solve that problem, by trying to sever history’s ties to myth and art. Both, however, remained profoundly incorporated in its telling. The author considers the way to the objectivity of the telling of history to be the acceptance of the rules of the game as a means of dialogue and the return to art or admitting to the creative character of the telling of history. The closeness to truth should therefore be also determined by the criterion of art, which looks beyond the ‘real nature’ of things to their imposed topicality and fullness. And that is revealed only in the multiplicity of subjective testimony and on the boundary of possible interpretation.

Historik jako nositel paměti, si vždy nárokoval pravdu, ale často nedovedl uznat její dynamický charakter. Tento prvek může být zachycen jen zevnitř dějin, nikoli zvnějšku. "Moderní" historik se to rozhodl řešit tím, že se pokusí zpřetrhat vazby k mýtu i umění, oboje ale zůstalo hluboce zakomponováno v jeho vyprávění. Autor přemítá o dosažení objektivity vyprávěné historie přijetím pravidel hry, jako nástroji dialogu, a návratu k umění či přiznání tvořivého aspektu vyprávění historie. Blízkost pravdy by tedy měla být podmíněna uměleckými kritérii, která sahají za „skutečnost” věcí k jejich aktuálnosti a plnosti. To může být odhaleno jen mnohonásobným subjektivním svědectvím a v rámci možné interpretace.