The myth of defending the homeland: combat preparation in conscripts’ reflections of compulsory military service (1968-2004)

The article focuses on conscripts' reflections of compulsory military service in the Czechoslovak and Czech army in 1968-2004, as experienced by different generations. I pay attention mainly to the narrative representation of certain aspects ofThe article focuses on conscripts' reflections of compulsory military service in the Czechoslovak and Czech army in 1968-2004, as experienced by different generations. I pay attention mainly to the narrative representation of certain aspects of the meaning of compulsory military service, namely the conscripts' preparedness for the defence of their country and actual deployment in combat. This is done through an analysis and interpretation of oral history interviews. On a practical level, I explore reflections of military exercises, the relation of contemporary witnesses to weapons and their potential use, evaluation of combat vehicles and effectiveness of combat alerts. In a theoretical perspective, the article is based on the cultural model of military history with an emphasis on confronting the discourse based on experience with the official model of compulsory military service, taking into account collectively shared ideas about the army. In general, what predominates in the recollections of actors is a rather negative image of the army as a more or less useless "total institution", which, up until the 1990s - undoubtedly mainly as a result of the August 1968 occupation - de facto had no social prestige. Due to an ambivalent experience with the duality of the disciplinary order, many contemporaries gradually concluded that the essence of "real" military service was not military training (the official order), but the individual way of coping with violent repression and with the violation of human dignity by more "senior" soldiers against "junior" ones.

Studie se zaměřuje na aktérskou reflexi povinné vojenské služby v československé a české armádě v letech 1968 až 2004 v generační perspektivě. Hlavní pozornost je věnována narativní reprezentaci dílčího významového aspektu základní vojenské služby v podobě přípravy branců na obranu vlasti, respektive na skutečné nasazení v boji, a to prostřednictvím analýzy a interpretace orálněhistorických rozhovorů s bývalými vojáky základní služby. Funkční rovinu sleduje autor ve formě reflexe vojenských cvičení, vztahu pamětníků ke zbraním a jejich možnému použití, hodnocení bojové techniky a účinnosti bojových poplachů. Z teoretického hlediska text vychází z kulturálního modelu vojenských dějin, s důrazem na konfrontaci zkušenostního diskurzu s oficiálním modelem povinné vojenské služby a s přihlédnutím ke kolektivně sdíleným představám společnosti o armádě. Obecně lze konstatovat, že z perspektivy aktérů převažuje spíše negativní obraz armády jako víceméně zbytečné totální instituce, která až do devadesátých let minulého století – nepochybně zejména v důsledku srpnové okupace v roce 1968 – de facto neměla žádnou společenskou prestiž. V důsledku ambivalentní zkušenosti s dualitou disciplinačního řádu většina pamětníků postupně došla k přesvědčení, že podstatou „skutečné“ vojny není vojenský výcvik (jak se snažil proklamovat oficiální řád), ale především individuální způsob vypořádání s útlakem a ponižováním lidské důstojnosti z pozice „starších“ vojáků vůči „mladším“.