The essay analyzes a certain misunderstanding that stimulated William Hogarth to invent his ‘line of beauty’ and eventually made this line, which was to become the ideal measure and visual performative of beauty, to unleash all its ferocites and self-destructive potential. Hogarth rather carelessly misapprehended Lomazzo’s Trattato dell’arte della pittura, scoltura et architettura (1584), especially the passages devoted to the so-called ‘figura serpentinata’ and the related representation of movement, life and elegance. Hogarth even saw himself as Lomazzo’s successor and intended to transform his remarks into the general theory of beauty as a key aspect of artistic representation. Hogarth, however, fatally underestimated the Neoplatonic context of Lomazzo’s remarks and stripped the serpentine line of it’s most essential quality of translating between the physical and metaphysical domain and mediating the hierarchical relationship between the sensual agitation and spiritual elevation. He missed the fact that figura serpentinata is motivated by the specific ‘furia della figura’, derived from Platonic μανία / Ficino’s ‘furor’ which not only (literally) animates, but also immanently controls its undulation. Hogarth thus deprived himself of these means. At the same time, however, he never gave up the ambition to define his line in terms of a similar ideal directive. Hence the number of contradictions, consisting in mutually excluding attempts to derive the line from experience, deligitimise any external rules and define it as an idealistic norm of movement. The essay first exposes and analyzes these contradictions in context of both Neoplatonic philosophy and Hogarth’s milieu, showing that the supposed ‘line of beauty’ constantly escaped Hogarth’s efforts to control it and became the wanton notation of incoercible impulses and passions instead. In short, Hogarth’s spontaneous line, which was supposed to become the backbone of restrained beauty, the instructive signature of the elegance of things and our bodies alike, rose up against Hogarth’s parenting and evolved into a notation of anarchy and decay, to which our beautiful bodies and things inevitably succumb.
Esej se zaměřuje na nedorozumění, které Williama Hogartha dovedlo ke koncepci "linie krásy" v The Analysis of Beauty (1753), a zároveň této linii, jež měla být ideální proporcí a performativem krásy, dalo do vínku nezamýš- lenou nestabilitu, divokost a sebedestruktivní potenciál. Klíčem je Hogarthova ledabylá četba Lomazzova spisu Trattato dell’arte della pittura, scoltura et architettura (1584), zejména pak pasáží věnovaných "figura serpentinata" v souvislosti s reprezentací pohybu, života a elegance. Hogarth sebe samého dokonce chápe jako Lomazzova překonavatele a hodlá jeho poznámky dopracovat do obecné teorie reprezentace krásy coby klíčového aspektu umění. Hogarth se nicméně dopustil osudného analytického omylu, neboť cele pominul novoplatónský kontext Lomazzova postřehu a hadovitou spirálu tak zbavil její nejpodstatnější kvality, spočívající v translaci mezi fyzickou a metafyzickou doménou, respektive v hierarchickém vztahu mezi smyslně motivovaným pohybem a spirituálním povznesením. Hogarthovi tak cele unikl důsledek skutečnosti, že tato hadovitá spirála je motivikou specifického "záchvatu figury", odvozeného z platónské μανία, lépe řečeno Ficinova "furor", který tuto spirálu doslova animuje a zároveň její vlnění imanentně kontroluje. Hogarth tak v důsledku nevládne žádnými prostředky, kterými by svou linii usměrnil. Zároveň se však nevzdává nároku, aby jeho linie byla ideálně zakotvenou směrnicí. Dostává se tak do řady kontradikcí, spočívajících v neřešitelné snaze odečíst linii ze zkušenosti, nevázat ji na žádná externí pravidla a zároveň ji chápat jako idealistický rozvrh pohybu. Esej tyto kontradikce exponuje a analyzuje v kontextu jak novoplatónské filosofie, tak Hogarthova myšlenkového milieu, přitom ukazuje, že domnělá "linie krásy" se neustále vymyká Hogarthově snaze po její kontrole a vy- kazuje parametry svévolné čáry, lépe řečeno notace ničím nekontrolovatelných impulsů a vášní. Stručně řečeno, Hogarthova nespoutaná linie, která se měla stát návodnou páteří umírněné krásy, signaturou elegance věcí i našich těl, se navzdory Hogarthově teoretické snaze proměnila v zápis anarchie a úpadku, kterému naše krásná těla i věci podléhají.
