Proč nejsem utilitaristou? Vyznání přirozenoprávníka

Although the quality of Martin Hapla’s monograph Utilitarianism and the Philosophy of Human Rights is really extraordinary by Czech standards, his version of pragmatic utilitarianism presents some fundamental difficulties. These stem from the consequentialist or utilitarian framework of his argumentation. In this paper, I will discuss some of these difficulties, from the perspective of the Aristotelian-Thomistic tradition. The objections will thus not be directed primarily at the conclusions, which utilitarianism tends to lead to in particular cases, but mainly at its intuitively accepted assumptions, especially its understanding of (the maximization of) utility. In the first part of the text, I start my exposition with an understanding of utilitarianism as a specific tradition of moral inquiry. In this, I draw inspiration from the work of moral philosopher Alasdair MacIntyre. The utilitarian tradition absolutizes fragments from a more compact whole, which is better captured by the Aristotelian-Thomistic tradition associated with the natural law theory. This rival tradition is also closer to our ordinary moral experience and can capture it in more precise terms. I bolster these conclusions in the second part of the text by thematizing the critique of consequentialism by the famous British philosopher G.E.M Anscombe. Expounding on her ideas, I argue that utilitarianism should be abandoned because it entails a peculiar and oversimplistic characterization of the immorality of human acts. I conclude the paper by arguing that Hapla’s pragmatic utilitarianism is far more revisionist and revolutionary than it first appears.

Přestože je třeba ocenit na české poměry opravdu nadstandardní kvality monografie Martina Haply Utilitarismus a filozofie lidských práv, jeho verze pragmatického utilitarismu s sebou přináší zásadní potíže. Ty vyplývají z konsekvencialistického, respektive utilitaristického rámce jeho argumentace. V předloženém článku na tyto problémy poukážu, a to z perspektivy aristotelsko-tomistické tradice. Námitky tak nebudou směřovat v prvé řadě vůči závěrům, k nimž utilitarismus v konkrétních případech vede, ale hlavně vůči jeho intuitivně přijímaným předpokladům, zvláště pak vůči jeho chápání (maximalizace) užitku. V první části textu vycházím z chápání utilitarismu jako specifické tradice morálního zkoumání. V tom se inspiruji dílem morálního filosofa Alasdaira MacIntyra. Utilitaristická tradice absolutizuje dílčí prvky kompaktnějšího celku, které však lépe zachycuje aristotelsko-tomistická tradice, spojovaná s teorií přirozeného práva. Tato soupeřící tradice má též blíže k naší běžné morální zkušenosti a dovede ji zachytit v adekvátnějších termínech. Tyto závěry v druhé části textu podporuji tematizací kritiky konsekvencialismu od slavné britské filosofky G. E. M. Anscombové. V návaznosti na její teze argumentuji, že je třeba utilitarismus opustit, neboť s sebou nese zvláštní a příliš zjednodušující charakterizaci nemorálnosti našeho jednání. Článek uzavírám konstatováním, že Haplův pragmatický utilitarismus je daleko více revizionistický a revoluční, než se na první pohled zdá.