The museal production of Hungary’s inorganic past and Poland’s postponed victory: the case of the House of Terror and the Warsaw Rising Museum

More than thirty years after the fall of communism, both Hungary and Poland are still trying to reinvent their national identity by understanding their pasts. As flagship museums of Viktor Orbán’s Hungary Civic Alliance (Fidesz) in Hungary and Jarosław Kaczyński’s Law and Justice Party (PiS) in Poland, the House of Terror (Terror Háza) in Budapest and the Warsaw Rising Museum (Muzeum Powstania Warszawskiego) have been used as epistemological tools in advancing the governing party’s respective memory politics. Within their portrayal of the nation’s contemporary past, these museums also endorse a particular national identity that serves the political desires of both Fidesz and PiS. This article traces how the museums present and signify the nation and how they articulate the national identity espoused by the museum. The author borrows methodological approaches from museum studies and formulates her own research protocol, which identifies three layers of national identity articulation: the presentation of the nation, the representation of the nation, and the political production of national identity.

Více než třicet let po pádu komunismu se Maďarsko i Polsko snaží skrze minulost znovu a jinak uchopit svou národní identitu. Vládnoucí strany Maďarská občanská unie (Fidesz) v Maďarsku a Právo a spravedlnost (Prawo i Sprawiedliwość – PiS) v Polsku využívají svá „vlajková muzea“ – Dům teroru (Terror Háza) v Budapešti a Muzeum Varšavského povstání (Muzeum Powstania Warszawskiego) – jako epistemologické nástroje k prosazování vlastní politiky paměti. Obě muzea zobrazují soudobé dějiny „svých“ národů a zdůrazňují typ národní identity způsobem, který slouží politickým přáním Fidesz i PiS. Autorka si v článku klade otázku, jak tyto muzejní instituce prezentují a jakým významem naplňují kategorii národa a jak artikulují národní identitu, k níž se hlásí. Využívá přitom metodologických přístupů z oblasti muzejnictví a formuluje vlastní tezi o třech vrstvách artikulace národní identity: prezentace národa, reprezentace národa a politická produkce národní identity.