Na cestě k relačnímu výkladu afektivity: k dialogu mezi teoriemi vtělené kognice a fenomenologií

The aim of this article is to briefly introduce and critically analyze the dialogue between phenomenology and contemporary theories of embodied cognition in relation to the study of affectivity. The author explains how these theoretical approaches interpret the dynamic relationship between affective experiences on the one hand and bodily behavior and intersubjectively observable processes taking place in the environment on the other. He first summarizes the positions of Joel Krueger and Giovanna Colombetti, who draw on the theories of extended cognition and enactivism, and then compares them with Merleau-Ponty’s phenomenological approach. In this way, there are found to be inconsistencies in Krueger’s and Colombetti’s approaches, whose resolution, in the author’s opinion, requires the working out of a rigorously “relational” interpretation of affectivity. From this point of view, affectivity is not understood as an internal phenomenon causally linked to external material factors, but strictly as a dynamic relationship between a sense-making agent and his or her meaningful environment.

Cílem tohoto článku je krátce představit a kriticky analyzovat dialog mezi fenomenologií a současnými teoriemi vtělené kognice ve vztahu ke zkoumání afektivity. Autor vysvětluje, jakým způsobem tyto teoretické přístupy interpretují dynamický vztah mezi afektivními zkušenostmi na jedné straně a tělesným chováním a intersubjektivně pozorovatelnými procesy probíhajícími v prostředí na straně druhé. Nejdříve shrnuje pozice Joela Kruegera a Giovanny Colombettiové, kteří čerpají z teorií rozšířené kognice a enaktivismu, a poté je srovnává s Merleau-Pontyho fenomenologickým přístupem. V koncepcích Kruegera a Colombettiové tak vycházejí najevo rozpory, jejichž řešení si podle názoru autora vyžaduje vypracování důsledně „relační“ interpretace afektivity. Z tohoto hlediska je afektivita chápána nikoli jako vnitřní fenomén kauzálně propojený s vnějšími materiálními faktory, nýbrž přísně jako dynamický vztah mezi tím, kdo uskutečňuje „výkon smyslu“, a jeho či jejím smysluplným prostředím.