"Věčnost je to pravé opakování.": Nietzsche, Kierkegaard a jejich repetitivní věčnosti

We have found a particular, fundamental and, to this point in time, little-explored concordance between Kierkegaard and Nietzsche, essentially the two founders of modern continental philosophy. Both, that is to say, link eternity with recurrence. They also both emphasize that the will is central to this type of eternity – one must correctly want – while at the same time linking recurrence with the core of reality itself, with the core of the world. This union of eternity and recurrence is, moreover, linked in both cases with the rejection of existing metaphysics. The author of the study queries the connection between these thusly-conceived “repetitive eternities.” At the same time she makes reference to the interpretation of Friedrich Nietzsche that was put forth by Pavel Kouba, the interpreter who emphasized that the very heart of eternal return is recurrence.

U dvou takřka zakladatelů moderní kontinentální filosofie nacházíme zvláštní, zásadní a dosud málo probádanou shodu. Kierkegaard i Nietzsche spojují věčnost s opakováním. Oba přitom zdůrazňují, že pro tento typ věčnosti je stěžejní vůle – člověk musí správně chtít –, ale zároveň spojují opakování se samým nitrem skutečnosti, s nitrem světa. Sepětí věčnosti a opakování se kromě toho v obou případech pojí s odmítnutím dosavadní metafyziky. Autorka studie se táže po souvislosti takto pojatých „repetitivních věčností“. Navazuje přitom na interpretaci Friedricha Nietzscheho, tak jak ji předložil Pavel Kouba. Právě tento interpret zdůraznil, že samým jádrem věčného návratu je opakování.