Michel Foucault versus socialistický člověk: Interdisciplinarita jako mainstream humanitních věd?

The author of this review article focuses primarily on the monograph by cultural historian Denisa Nečasová titled Nový socialistický člověk: Československo 1948–1956 [New Socialist Man: Czechoslovakia 1948–1956]. While paying particular attention to the methodological aspects of Nečasová’s research approach, based on discourse analysis and inspired by Michel Foucault, he draws more general conclusions about the problematic adoption of fashionable trends in Czech academic mainstream. In his view, Nečasová presents extensive heuristics, drawn from non-fiction texts, which offer a solid picture of the construction of the ideal of the new socialist man in Stalinist Czechoslovakia (although she limits her sources and conclusions to the Czech lands). She differentiates the object of her research into three categories, defined by the concepts of the worker, the new woman, and the Soviet man, analysing herself their characteristics. In doing so, she quotes a number of inspiring domestic and foreign authors and incorporates a number of historical excursuses. In the reviewer‘s opinion, Nečasová is less convincing in her methodological grasp of the topic, the shortcomings of which did not allow her to fulfil the potential of an otherwise rich work and to arrive at generally valid theses on which further research could be based. Thus, despite its undeniable strengths, the book may also illustrate the dangers of the popular interdisciplinarity, when the artificial linking of methods and superficial use of concepts obscures more traditional ways of treating the topic.

Autor tohoto recenzního článku se věnuje primárně monografii kulturní historičky Denisy Nečasové Nový socialistický člověk: Československo 1948–1956 (Brno, Host 2018). Soustředí se hlavně na metodologické aspekty jejího badatelského přístupu, založeného na diskurzivní analýze a inspirovaného Michelem Foucaultem, a vyvozuje z toho obecnější závěry o problematickém přejímání módních trendů v českém akademickém mainstreamu. Autorka podle něj předkládá rozsáhlou heuristiku, načerpanou z textů nebeletristické povahy, která umožňuje udělat si solidní představu o konstrukci ideálu nového socialistického člověka ve stalinském období Československa (své prameny a závěry však omezuje na české země). Předmět svého výzkumu typologicky diferencuje do tří kategorií, definovaných pojmy dělníka, nové ženy a sovětského člověka, jejichž charakteristikám věnuje vlastní analýzu. Cituje přitom množství podnětných tuzemských i zahraničních autorů, přidává řadu historických exkurzů. Méně přesvědčivá je podle recenzenta v metodologickém uchopení tématu, jehož nedostatky jí nedovolily naplnit potenciál jinak vydatné práce a dospět k obecně platným tezím, o které by bylo možné opřít další výzkum. Kniha tak může přes své nesporné přednosti ilustrovat i rizika všeobecně preferované interdisciplinarity, když neorganické propojování metod a povrchní používání pojmů zakrývá spíše tradiční způsoby zpracování tématu.