Nástup italského fašismu po první světové válce

The study deals with the advance of Italian fascism between 1919 and 1922. It follows its emergence in March 1919 in Milan, North Italy, the preconditions for its rise, important figures of the movement, national congresses, and program manifestos until the “March on Rome”, when B. Mussolini became Prime Minister of the Italian government in the autumn of 1922. It presents the fascist movement as a diverse platform that, with its pragmatic approach, responded to immediate social events, absorbing them into its program. The study analyses the personality of B. Mussolini, particularly his socialist and journalistic past, which he was able to skilfully utilize for the mobilization of masses after 1919. It points to the wider context of political situation in post-war Italy that contributed to the growth of the fascist movement (G. D’Annunzio, the squadrists etc.). The study thus presents fascism as a phenomenon of post-war Italy, which, despite being on the side of the victorious countries in WWI, found itself in a very complicated situation, such as the financial exhaustion of the country, frequent strikes of workers in industrial North-Italian cities, agricultural hardship, difficult integration of former soldiers into everyday life, growing violence and political radicalism, and the growing political and economic differences between the North and the South. It therefore shows that the advance of fascism was at the same time caused by the retreat of democratic elites from the positions that they should have fiercely protected against the aggressive authoritarian movement.

Studie se zabývá nástupem italského fašismu v letech 1919–1922. Sleduje jeho vznik v březnu 1919 v severoitalském Miláně, předpoklady jeho vzniku, významné osobnosti hnutí, národní kongresy i programové manifesty, až do tzv. pochodu na Řím, kdy se stal na podzim 1922 B. Mussolini předsedou italské vlády. Prezentuje fašistické hnutí jako pestrou názorovou platformu, která svým pragmatickým přístupem reagovala na bezprostřední společenské dění a aktuálně je do svého programu vstřebávala. Analyzuje osobnost B. Mussoliniho, zejména jeho socialistickou a novinářskou minulost, jíž dokázal vůdce fašismu obratně využít k mobilizaci mas po roce 1919. Poukazuje na širší kontext, který přispíval k vzestupu fašistického hnutí (G. D’Annunzio, squadristi atd.), jejž zasazuje do politických poměrů poválečné Itálie. Studie tak prezentuje fašismus jako fenomén poválečné Itálie, která se, ač na straně vítězných států v první světové válce, ocitla ve značně složitých poměrech, jako byly finanční vyčerpání země, časté stávky dělníků v továrnách v průmyslových severoitalských městech, zemědělské těžkosti, obtížná integrace někdejších vojáků do každodenního života, růst ná- silí a politického radikalizmu obecně i prohlubující se politické a hospodářské rozpory mezi severem a jihem. Plně tak ukazuje, že nástup fašismu byl současně ústupem demokratických elit z míst, která měly urputně proti agresivnímu autoritativnímu hnutí bránit.