Pečetní otisk jako artefakt a jako pramen. Trendy studia staroegyptských pečetních otisků z doby Staré říše

Clay sealings (or cretulae) are herein presented in the context of their history, function and archaeological research. The author shows the development achieved in recent decades in the study of clay sealings as they are studied not only as a vehicle of epigraphical evidence, but as an artefact involved in specific practices and capable of providing details on the ancient economy and administration. Some intricacies implied in the construction of specialists’ reports will be elucidated. The focus of the article (and of the presentation of the methodology’s development) is specifically the study of the sealing material from the Egyptian Old Kingdom.

Text má za cíl uvést čtenáře do problematiky studia pečetních otisků a pečetní praxe. Zaměřuje se na příklady z období staroegyptské Staré říše, ale využívá i výsledky a diskuse specialistů zkoumajících materiál z širší oblasti Středomoří, aby ukázal dynamický vývoj ve studiu pečetních otisků v několika posledních desetiletích a naznačil i některá živá místa současného výzkumu. Jako rámec výkladu byl vybrán posun bádání od převážně epigrafického zájmu o psané informace na pečetních otiscích k hlubšímu zaměření na materiální a funkční stránky pečetních uzávěrů a na možnosti vyplývající z kombinace všech jejich vlastností při výkladu nálezových kontextů (například při rekonstrukci detailů o administrativních procesech v sídlech či institucích s nálezy velkých souborů pečetních otisků). Na několika příkladech je též upozorněno na to, k jakým zkreslením může dojít při prezentaci stručných kvantitativních výsledků výzkumu a s jakými podmíněními je zde třeba počítat.