Dělitelná nebo nedělitelná? Koncept suverenity v judikatuře Ústavního soudu ČR

The Czech Constitutional Court has dealt with the concept of sovereignty in several decisions. Its use of this concept is rather inconsistent and is lacking solid theoretical foundations. It oscillates between the interpretation of sovereignty as divisible state power or aggregate of state competences within the constituted legal order and sovereignty as indivisible, constituent power beyond of the constitution. While in the decision on the illegality of communist regime, the Court distinguished between extraconstitutional sovereignty and competences within the legal order, it confused both levels in following decisions, which has lead to inconsistent conclusions. On one side, the Court questioned the concept of “full” sovereignty of state, using the concept of “shared sovereignty”, on the other side, it used the very same notion for material limitations of the transfers of powers to a supranational body. The content of these limits is nevertheless based rather on the concept of (constituted) material core of the constitution than on the principle of sovereignty.My conclusion is that the Court should use the notion of sovereignty rather rarely as an argument, taking into account, that it can play the role of the guardian of constitution but not guardian of sovereignty in the sense of symbolic, extraconstitutional power.

Ústavní soud ČR se problematikou suverenity zaobíral od svého vzniku již v několika nálezech. S pojmem suverenity v nich však nakládá nekonzistentně a bez hlubších teoretických fundamentů. Osciluje přitom mezi chápáním suverenity jako dělitelné státní moci či agregátu kompetencí státu v rámci ustaveného řádu a jako nedělitelné, konstitutivní moci stojící mimo rámec ústavy. Zatímco ještě v nálezu o protiprávnosti komunistického režimu jednoznačně rozlišil mezi suverenitou coby základem konstituující moci a pravomocemi existujícími v rámci konstituovaného řádu, v následných nálezech opakovaně obě roviny vícekrát zaměnil, což vedlo k vzájemně nekonzistentním závěrům. Soud tak na jedné straně zpochybňuje „plnou“ suverenitu státu a odkazuje na koncept „sdílené suverenity“, na druhé straně z pojmu suverenity vyvozuje materiální omezení přenosů pravomocí na nadnárodní úroveň. Přitom však obsah těchto omezení logicky vyplývá spíše z konceptu (konstituovaného) materiálního ohniska ústavy než z principu suverenity. V článku docházím k závěru, že Ústavní soud by měl pojmu suverenity jako argumentu užívat střídměji, a to i s ohledem na fakt, že mu přísluší být strážcem ústavy, avšak sotva může být strážcem suverenity ve smyslu symbolické, extrakonstitucionální moci.