Jen tak se potulovat střední Evropou: ke Kunderově a Bělohradského pojetí střední Evropy

The article compares the respective concepts of Central Europe held by Milan Kundera and Václav Bělohradský. It notes their similarities: both authors understand Central Europe as a phenomenon of the 19th and 20th centuries with a possible overlap into the present (overlap as a never-ending epilogue of Central Europe), and neither defines fixed geographical boundaries for the region, in both cases it is instead a “horizon that allows for a meaningful understanding.” In Kundera’s case, I emphasize the continuity of the theme in his writing from 1978 (with a prologue from 1967–1969) to 2007, while in Bělohradský’s case I emphasize the more complex relationship between the first significant thematization in 1981 and the 21st-century updating of the notion of Central Europe in his texts. As the focal point where the perspectives of both authors intersect and clash, I identify the notion of the non-self-evident nation. This notion allows Kundera to apply the strongly Goethean inspiration of the relationship between world literature and the literature of a small nation (and the function of national cultures as portals to world culture), but this strength is accompanied by a rather strong utopian excess in the realm of the political. An excess that leads to a skeptical rejection of politics, and this is where Bělohradsky’s critique comes in. The paper cites Bělohradský’s notion of natural language and hermeneutic community as a motif that allows the rupture between the two perspectives to be bridged.

V textu je porovnáváno pojetí střední Evropy u Milana Kundery a Václava Bělohradského. Konstatována je společná půda: oba autoři chápou střední Evropu jako fenomén 19. a 20. století, s eventuálním přesahem do současnosti (přesahem jakožto nekončícím epilogem střední Evropy), přičemž ani jeden z nich nevymezuje pevné geografické hranice regionu, spíše se v obou případech jedná o „horizont umožňující smysluplné porozumění“. U Kundery autor zdůrazňuje kontinuitu tématu od roku 1978 (s prologem z let 1967–1969), u Bělohradského složitější vztah mezi první výraznou tematizací v roce 1981 a aktualizací pojmu střední Evropy v jeho textech z 21. století. Jako ohnisko, ve kterém se perspektivy obou autorů pronikají a potýkají, určuje pojem nesamozřejmého národa. Tento pojem sice umožňuje Kunderovi uplatnit silně goethovskou inspiraci vztahu světové literatury a literatury malého národa (a funkce národních kultur jako portálů ke světové kultuře), tuto silnou stránku ovšem provází poměrně silný utopický přebytek v oblasti politického. Přebytek, který vede ke skeptickému odmítnutí politiky; z tohoto momentu vychází Bělohradského kritika. Jako motiv umožňující překlenout roztržku obou perspektiv autor uvádí Bělohradského pojetí přirozené řeči a hermeneutického společenství.